Nuda u pravidel? Pomůže víc než kázání

Vysvětlování dělejte vsedě v kruhu, ale krátce — maximálně minutu až dvě. Pak ihned následuje hra. Děti se učí hlavně pohybem a chybou, ne posloucháním. Když udělají chybu, zastavte hru na pár sekund, ukažte správnou variantu a pokračujte. Tím se pravidlo vtiskne do situace, ne do paměti jako poučka.

Po hře si sedněte a projděte, co se osvědčilo a co ne. Zapište si, kolik lidí se ztratilo, kde vznikaly zmatky a co chybělo ve výbavě. Příští hra pak bude bezpečnější a plynulejší. Bezpečnost v terénu není o zákazech, ale o tom, že se předem myslí na to, co se může pokazit.

Na co se hodí které hry: tenis a badminton fungují ve dvou přirozeně, ale potřebujete kurt nebo síť. Stolní tenis zvládnete i v menším prostoru a je ideální pro střídání úderů bez běhání. Nohejbal nebo fotbal na malém prostoru vyžaduje alespoň zeď nebo branku. Pokud nemáte žádné vybavení, stačí míč a dvě mety — hra na přihrávky se dotykem, kdy se po každé přihrávce musíte dotknout určeného místa. In case you loved this article and you wish to receive much more information concerning Domishche.ru kindly visit the webpage. Tato varianta nutí oba běhat a ne jen stát na místě.

Začněte papírem a lepenkou. Karton z krabic se hodí na štíty, hradby, masky i křídla. Vystřihněte tvar a přelepte ho papírovou lepicí páskou — zpevní hrany a srovná ohyby. Barvu nanášejte ve dvou tenkých vrstvách, silná vrstva se loupe. Typická chyba je stříkat barvu na mokrý podklad; nechte karton proschnout přes noc, jinak se zkroutí.

Začněte tím, že si projdete trasu a prostor, kde se bude hrát. Nejen na mapě, ale i úložné prostory v malém bytě hlavě: kde jsou strmé svahy, voda, silnice, cizí pozemky, obydlené oblasti. Zjistěte, jestli se v lokalitě nekoná jiná akce nebo jestli tam neprobíhá myslivost či těžba dřeva. Typická chyba je spoléhat na to, že „to nějak dopadne". Právě tam pak vznikají srážky s místními nebo s jinými účastníky.

Hra v terénu vypadá jako zábava, dokud se někdo nezařízne do ruky, neztratí v lese nebo nedojde s podvrtnutým kotníkem. Většina problémů přitom vzniká z věcí, které se dají vyřešit předem. Nejde o žádnou vědu, stačí si sednout a projít několik bodů ještě doma.

Základ je odstranit vodu, ne ji rozmazávat. Hrabičkami nebo shrnovačem stáhněte bláto do stran a vytvořte mělké odtokové rýhy, které svádějí vodu mimo provozovanou plochu. Pomůže i příčný sklon: dvůr má mít spád od budovy, ne k ní. Pokud voda stojí v prohlubni, vyplňte ji před zpevněním povrchu hrubším materiálem – štěrkem nebo drceným kamenivem střední frakce. Ten se do bláta zamáčkne, ale vytvoří nosnou kostru, po které se dá chodit i jezdit.

Výbava, která se nesmí vynechat Každý účastník by měl mít u sebe alespoň základy: pitnou vodu, něco k jídlu, oblečení podle počasí, pevnou obuv a rozlišovací prvek, který je vidět na dálku. U her v terénu se vyplácí světlá nebo reflexní část oblečení, i když se hraje přes den. Dohodněte si předem signál pro „potřebuji pomoc" a pro „vše v pořádku". Nefunguje spoléhat na mobilní signál, v lese nebo v údolí často vypadne. Proto je dobré mít u sebe píšťalku nebo jiný zvukový prostředek.

Nechte děti pravidla občas vymyslet nebo upravit. Když se samy podílejí na tvorbě, přestanou být pasivními posluchači a začnou přemýšlet, proč pravidlo existuje. Není to o tom, nechat je dělat si, co chtějí. Jde o to, dát jim malý prostor pro vlastní rozhodnutí, které je udrží v pozoru.

Používejte vizuální pomůcky. Barevné kužely, čáry na zemi nebo jednoduché kartičky řeknou víc než mluvené slovo. Děti si zapamatují, že „za modrou čárou se nesmí" mnohem rychleji, když tu čáru vidí, než když o ní jen slyší. Stejně tak stačí ukázat rukama, co znamená „přihrávka obloučkem".

Nakonec počítejte s tím, že nuda přichází i u opakování. Snažte se obměňovat formu: jednou hru vysvětlete, jindy ji zahrajte sami jako ukázku, potřetí ji nechte děti učit mezi sebou. Když dítě vysvětluje pravidlo druhému, musí ho samo pochopit. Právě v tu chvíli se z nudného poslouchání stává něco, co má smysl.

Před hrou si rozdělte role. Někdo musí vědět, kdo je kde, a mít přehled o času. Vést seznam účastníků a telefonních čísel na jejich blízké není zbytečnost. Pokud se někdo nevrátí v dohodnutém čase, musí být jasné, kdo ho jde hledat a komu se hlásí. Vyhněte se tomu, aby se celá skupina rozptýlila po lese bez jakéhokoli centrálního bodu. To je jeden z nejčastějších chyb při větších hrách.

Na místě si udělejte krátkou obhlídku ještě před startem. Zkontrolujte terén, kde se bude hrát, a označte si hranice, kam už se nesmí. Účastníkům řekněte, co dělat při setkání s cizím člověkem, psem nebo zvířetem. Nikdy nepodceňujte počasí – déšť, mlha nebo náhlé ochlazení umí hru rychle změnit v problém. Pokud se podmínky zhorší, mějte připravený plán B a nebojte se hru ukončit.