5 věcí, které rozhodují o pantomimě s dětmi podle věku

Častou chybou je nutit lidi do aktivity, když řeknou ne. Další chybou je nechat hru běžet příliš dlouho, protože „je zábava". Zábava může být známkou toho, že se lidé smějí, aby zakryli rozpaky. Vyhněte se také tomu, aby stejný člověk byl stále v roli toho, kdo se nechává vést – vzniká nerovnováha. Po hře je dobré udělat něco úplně obyčejného, třeba krátkou přestávku nebo společné pití vody, aby se pozornost přesunula jinam.

U dětí od 3 do 5 let začínejte u zvířat a předmětů, ne u emocí. Zadejte jednoduchou akci: „Jsi kočka, která se probouzí." Ukažte sami dva až tři pohyby a pak mlčte. Děti v tomto věku napodobují, takže potřebují vzor, ale ne dlouhý výklad. Typická chyba je vysvětlovat půl minuty, co mají dělat. If you have any type of questions concerning where and ways to make use of Ugzhnkchr.Ru, you could contact us at the page. Lepší je předvést a pak jen tiše přikyvovat. Pokud dítě ztuhne, pomozte mu dotykem na rameni nebo mu naznačte první pohyb rukou. Nikdy neříkejte „to není ono" – stačí říct „a teď zkus, jak by to dělalo jiné zvíře".

Klasické táborové hry přežívají proto, že nepotřebují drahé vybavení ani signál. Stačí parta dětí, trocha prostoru a vedoucí, který ví, co dělá. Následující pětice patří k nejspolehlivějším: běhá se u nich, přemýšlí, spolupracuje a hlavně se nikdo nenudí. Nejsou to muzejní exponáty, ale hry, které fungují na táboře, na chalupě i na zahradě.

Zařazení má smysl ve chvíli, kdy se skupina už trochu zná a panuje v ní základní důvěra. U úplně nových lidí je lepší začít lehčími aktivitami, kde se nikdo neobnažuje. Vhodné je hrát hry po delší společné práci, ne jako rozcvičku na začátku. Také záleží na velikosti skupiny – v deseti lidech se dá ještě pracovat s každým, ve třiceti už snadno vzniká tlak na výkon a někteří se stáhnou.

Od deseti do třinácti let děti chtějí větší výzvu a smysl pro realitu. Zadávejte situace ze života: čekání na zastávce, ztracený telefon, hádka o poslední kousek koláče. Nechte je nejdřív dvě minuty mluvit a plánovat, pak teprve přejít k pantomimě. Tady vzniká nejčastější chyba: skupina si rozdělí role, ale zapomene na prostředí. Připomeňte jim, že mají ukázat, kde jsou a co mají kolem sebe. Stačí jedna otázka: „Kde stojíš a co je za tebou?" Pro starší je dobré střídat role – kdo hrál, teď sleduje a pojmenuje, co viděl. Tím se učí číst pohyb, ne jen ho produkovat.

Jak poznat, kdy malý důvod přestává stač

Rozmoklá půda po dešti nebo na jaře po tání sněhu dokáže proměnit obyčejné hraní na dvoře v nebezpečnou klouzačku. Než vyběhnete ven, prohlédněte si terén. Šlápněte do trávy, zkuste, jak se bota boří, a přejeďte podrážkou po povrchu. Pokud se kloužete už při chůzi, bude to při hře ještě horší. Rozdělte dvůr na části, které unesou hru, a na místa, kam se raději nechodí – třeba pod stromy, do prohlubní a na vyšlapané cestičky, kde se drží voda.

Šest až devět let: příběh a jasná pravidla V tomto věku už děti udrží krátkou scénu, pokud má začátek a konec. Zadejte dvojice nebo trojice a konkrétní situaci: „Jeden z vás je prodavač, druhý zákazník, který něco hledá." Nechte je dvě minuty zkoušet bez mluvení a pak scénu přehrajte před ostatními. Pravidlo, které se vyplácí: žádné zvuky, žádné předměty v ruce. Děti mají tendenci si pomáhat rekvizitami nebo šeptem. Když to zakážete předem, soustředí se na pohyb. Pozor na přehnané opravy. Pokud scéna nedopadne, oceněte jeden konkrétní pohyb a nechte je zkusit ji znovu s jednou změnou.

Pro vedoucí i rodiče platí tři zásady bez ohledu na věk: krátké zadání, jasný začátek a konec, a prostor pro opakování. Pantomima není o dokonalosti, ale o pozornosti k pohybu. Když se děti naučí vnímat, co jejich tělo říká, přestanou se bát mlčení a začnou ho používat jako nástroj.

Čtvrtá varianta je „stavění z toho, co je po ruce". Z bedýnek, špalků nebo starých prken mohou děti postavit věž nebo tunel. Malé děti podávají materiál, větší konstruují. Důležité je předem zkontrolovat, že v hromadě nejsou rezavé hřebíky nebo ostré hrany. Častá chyba: rodiče chtějí, aby stavba vypadala podle jejich představy. Nechte děti, ať si to udělají po svém, i když to spadne.

Bezpečné ukončení znamená vrátit lidem kontrolu. Můžete říct: „Teď si každý může sednout, jak potřebuje, a nikdo po vás nic nechce." Tím se napětí uvolní. Pokud se někdo rozpláče nebo se stáhne, nechte ho být, ale nabídněte mu možnost promluvit později. Nikdy situaci nekomentujte před ostatními stylem „ty jsi to ale prožíval". Důvěra se buduje pomalu a rychle se ztrácí.

Jak hru bezpečně ukončit Ukončení je stejně důležité jako samotná hra. Nikdy nenechávejte účastníky „viset" v rozehraném stavu. Předem řekněte, kolik času na aktivitu máte, a dodržte to. Když se někdo začne smát nepřirozeně, ztuhne nebo uhne pohledem, zastavte hru okamžitě – i kdyby zbývalo jen pár minut. Po skončení zařaďte krátké kolečko, osvětlení v obýváku němž každý řekne jednu větu o tom, jak mu bylo. Nejde o terapii, jen o uzavření zážitku.