Čekání u lékaře: chyba, kterou rodiče dělají nejčastěji

Zvířecí masky z talířků a špejlí jsou rychlé a děti je milují. Papírový talířek natřete, vystřihněte oči a přilepte uši. Špejli připevněte zezadu páskou a přelepte ji proužkem kartonu, aby se neviklala. Oči nestříhejte příliš vysoko, jinak maska sklouzne a dítě přes ni nevidí. U menších dětí raději místo špejle použijte gumičku kolem hlavy.

Hry, které nepotřebují nic než ruce a hlavu Nejspolehlivější jsou slovní hry. „Vidím něco, co ty nevidíš" funguje od tří let a nutí dítě pozorovat okolí místo telefonu. Pro starší děti se hodí hra na asociaci: jedno řekne slovo, druhé musí navázat tak, aby spolu souvisela. Pokud máte dvě děti, hrajte „kolik věcí na téhle chodbě je modrých" – kdo jich napočítá víc, vyhrává. U batolat obstojí jednoduché počítání prstů, ukazování částí těla nebo tichá hra „kdo vydrží déle nemluvit". Právě ticho je u lékaře často to nejcennější.

Dejte pozor na dvě věci. První: nekopírujte známou deskovku a jen na ni nalepte jméno pohádky. Děti to poznají a přestane je to bavit. Druhá: nepřidávejte postavy, které v příběhu nejsou, jen aby bylo víc figurek. Držte se původních motivů, ale nechte hráče měnit jejich pořadí. Právě možnost rozhodnout se jinak než knižní hrdina dělá hru hrou.

Od devíti let výš můžete přidat emoce a situace s překážkou. Dvojice dostane zadání bez slov: jeden chce odejít, druhý ho zdržuje. Důležité je určit přesný začátek a konec scény, jinak se děti zaseknou. Nechte je nejdřív scénu projít potichu, teprve pak ji předvedou před ostatními. Vyhněte se tomu, abyste jim říkali, jak přesně se mají tvářit. Pocity mají vycházet z pohybu a postoje, ne z pokynů.

První věc, kterou rodiče podceňují, je vlastní klid. Dítě čte napětí z dospělého. Když rodič co dvě minuty kontroluje pořadové číslo a vzdychá, dítě se začne nudit dřív, než vůbec usedne. Před vstupem do čekárny se vyplatí udělat jednoduchou věc: říct dítěti, co se bude dít. „Přijdeme, usedneme, počkáme, než nás zavolají, a pak půjdeme domů." Konkrétní scénář snižuje nejistotu a tím i potřebu neustálé zábavy.

Pro rodiče i vedoucí platí stejné zásady: krátké bloky, jasná pravidla a dost času na opakování. Pantomima není test herectví, ale nástroj, jak si děti všímají pohybu a řeči těla. Když se nedaří, zkraťte scénu na polovinu a přidejte jedno konkrétní místo, kde se má stát změna. Právě byt v paneláku tom je největší past: příliš mnoho nápadů najednou. Jeden nápad, jedno místo, jedno gesto – to stačí, aby děti pochopily, co dělají, a dokázaly to zopakovat i bez slov.

Staré noviny jsou levný materiál, který má překvapivě široké využití při tréninku postřehu a rychlosti. Nejdřív je ale potřeba je připravit. Rozevřené listy narovnejte, zbavte je sponek a případných reklamních letáků. Pokud chcete trénovat přesnost, natrhejte noviny na přibližně stejně velké čtverečky o straně kolem deseti centimetrů. Pro rychlostní hry se hodí spíš celé půlky listu, se kterými se lépe hází a které vydrží opakované použití. If you liked this short article and you would like to obtain a lot more info about rady Pro rekonstrukci kindly stop by the web-site. Důležité je, aby papír nebyl mokrý ani zmuchlaný – vlhký papír se trhá a ztrácí letové vlastnosti, zmuchlaný zase nelétá předvídatelně.

1. Tři nádoby. Vezměte tři sklenice o různém objemu a odměrku. Úkol zní: odměřte přesně půl hrnku, i když máte k dispozici jen hrnek celý a sklenici menší. Dítě přelévá, odlévá a objevuje princip přelévání. Chyba, která se opakuje: rodič poradí příliš brzy. Nechte ho udělat pět neúspěšných pokusů, než zasáhnete.

U dětí do čtyř let držte scény na pár sekundách. Osvědčuje se předvádět zvířata, dopravní prostředky nebo činnosti, které děti dobře znají: čištění zubů, jídlo lžičkou, spaní. Dospělý předvádí první a dítě opakuje. Typická chyba je tlačit na výkon a opravovat každý pohyb. Děti v tomto věku potřebují hlavně rytmus a opakování, ne přesnost. Když se zapojí celé tělo, udrží pozornost déle než u statických póz.

Věk od pěti do osmi let: příběh na tři kroky V tomto věku děti zvládnou krátký příběh o začátku, prostředku a konci. Zadejte jim situaci, ne přesný scénář: ráno se chystám do školy, ztratím klíče, hledám je. Nechte je, ať si rozdělí role samy. Vy jako vedoucí jen určete, kde je pomyslná stěna a kde dveře, aby se pohybovaly v jasném prostoru. Častá chyba je nechat děti hrát příliš dlouho bez hádání. Po každé scéně zařaďte dvě až tři otázky: Co postava dělala? Co cítila? Co bude následovat? Tím se pantomima mění v přemýšlení, ne v soutěž.

Když už dítě začne být nervózní, pomáhá změna těla. Nechte ho vstát, protáhnout se, dojít k oknu a popsat, co vidí. Nebo mu dejte úkol: spočítat, kolik lidí má v čekárně zavázané tkaničky. Zaměstnané oči a ruce uvolní napětí lépe než jakákoliv hračka. U starších dětí funguje vyprávění příběhu po částech – jeden řekne větu, druhý pokračuje, dokud příběh neskončí. Většinou vydrží déle než samotné čekání.