Nezapomínejte, že i vy potřebujete klid. Pokud jste v napětí, děti to …

Když se zeptáte „Rozumíte tomu?", dostanete vždycky „ano". Je to zdvořilostní automat, ne informace. Místo toho požádejte o příklad: „Řekněte mi situaci z minulého týdne, na kterou by se tohle pravidlo vztahovalo." Kdo příklad vymyslí, tomu pravidlo sedlo. Kdo mlčí nebo mluví obecně, tomu ještě nesedlo. Tuto otázku používejte u každého pravidla, které chcete skutečně předat.

Typická chyba je spoléhat na to, že děti poslouchají. Neposlouchají, když jsou zaujaté hrou. Druhá chyba je počítat dospělé, kteří jsou přítomni, ale nejsou k dispozici – ten, kdo vaří, nebo ten, kdo řeší telefon. Do poměru patří jen ten, kdo má oči na dětech. Třetí chyba je stejný poměr pro celý den. Ráno a odpoledne se potřeby liší, po obědě a před odjezdem je únava vyšší a pozornost nižší.

Když dítě už zvládne sedět, dobře funguje hra s kostkou a papírem. Nakreslete mřížku a každé číslo na kostce znamená jiný úkol – třeba jedna je kroužek, dva je čára, tři je tečka. Dítě hází kostkou a zakresluje, co padne, dokud nezaplní řádek. U této hry pozor na jednu věc: nepoužívejte příliš mnoho pravidel. Čím méně jich je, tím déle u hry vydrží. Stejně tak se nevyplácí nutit dítě do výhry nebo prohry, nemocné dítě potřebuje klid, ne soutěž.

Staré noviny jsou levný materiál, který má překvapivě široké využití při tréninku postřehu a rychlosti. Nejdřív je ale potřeba je připravit. Rozevřené listy narovnejte, zbavte je sponek a případných reklamních letáků. Pokud chcete trénovat přesnost, natrhejte noviny na přibližně stejně velké čtverečky o straně kolem deseti centimetrů. Pro rychlostní hry se hodí spíš celé půlky listu, se kterými se lépe hází a které vydrží opakované použití. Důležité je, aby papír nebyl mokrý ani zmuchlaný – vlhký papír se trhá a ztrácí letové vlastnosti, zmuchlaný zase nelétá předvídatelně.

Omezte dobu hry. Ve tmě se rychleji ztrácí orientace a roste únava, takže stačí pět až deset minut na kolo a pak rozsviťte, napijte se a zkontrolujte, že je vše v pořádku. Nikdy nehrajte na schodech, v koupelně, v kuchyni u sporáku ani v místnosti s otevřeným ohněm. Vyhněte se i prostorám, kde jsou na zemi skleněné předměty nebo kde se dá snadno narazit do vypínačů a zásuvek.

Nezapomínejte, že i vy potřebujete klid. Pokud jste v napětí, děti to vycítí a začnou zlobit. Mluvte pomalu a tiše. Ticho v bytě není o absenci zvuku, ale o absenci běhání a skákání. Když dítě zvládne sedět a hrát si, pochvalte ho konkrétně: „Vydržel jsi u té věže celých deset minut, to bylo super." Takové ocenění funguje lépe než zákazy. A až se unaví, může si lehnout a poslouchat pohádku – to je také hra, jen v klidu.

Na konci dne si odpovězte na tři otázky: Kde vznikla největší mezera v dohledu? Které dítě bylo bez přiřazeného dospělého nejdéle? Co příště změníte? Bez tohoto vyhodnocení se stejná chyba zopakuje. Počet dětí na jednoho dospělého není dogma, ale nástroj, který se má každý den znovu nastavit podle konkrétní situace.

Rozhodující není věk, ale prostředí a činnost. Na hřišti s pevnými prvky stačí nižší počet, protože riziko je soustředěné do několika míst. Naopak při přesunu přes silnici nebo u vody je potřeba poměr výrazně zpřísnit, často na 2 až 3 děti na dospělého. Vodní plocha, doprava a práce s ohněm patří mezi situace, kde se počet nesnižuje, http://Kriminal-Ohlyad.COM.Ua/user/LyleBalfour6/ ale zvyšuje.

Počet dětí na jednoho dospělého není jen číslo v metodice. Je to kompromis mezi bezpečností, pozorností a tím, co je člověk schopen reálně uhlídat. U předškolních dětí se jako obhajitelná hranice ukazuje 4 až 6 dětí na jednoho dospělého, u školních 8 až 12. Nad těmito počty přestává fungovat prevence a začíná řešení následků.

Praktické zásady: určete si pevný signál pro svolání a počítejte děti vždy po přesunu, ne jen na konci. Mějte záložního dospělého, který není vázán na konkrétní úkol. Zapište si, kdo má jaké dítě na starosti, a střídejte role po 30 až 45 minutách, protože pozornost opadá. Pokud se poměr nedodrží, je lepší aktivitu zrušit nebo zúžit, než spoléhat na štěstí.

Co udělat před akcí, aby počet dětí odpovídal realitě Sestavte si mapu rizik: kde se děti mohou ztratit, kde hrozí pád, kde je nutné je spočítat. Pak přiřaďte dospělé k jednotlivým zónám, ne k celé skupině. Jeden dospělý u vchodu, jeden u schodů, jeden u hraček. Dítě, které přechází z jedné zóny do druhé, musí být předáno, ne jen „někde".

If you loved this article and you would like to be given more info with regards to nábytek na míru kindly visit our internet site.