Když děti vezmou buzolu do ruky, hra začíná

Orientační hra s buzolou vypadá na první pohled jednoduše: rozdáte dětem azimuty a ony běží. Jenže ve chvíli, kdy se do toho zapojí osmileté děti, začne se lámat chleba. Aby hra neskončila pláčem a ztraceným dítětem, chce to přípravu. Začněte tím, že si sami projdete trasu a ověříte, že všechny body jsou bezpečné, dostupné a viditelné z hlavního stanoviště. Dítě v osmi letech totiž ještě neumí odhadnout vzdálenost a snadno se stočí mimo cestu.

Typická chyba je hrát hry s míčem, který se po dopadu okamžitě rozstříkne nebo ztratí v blátě. Vezměte raději míč těžší a menší, který tolik neskáče. Také se nevyplácí podkládat si pod nohy prkna nebo staré koberce – mohou se posunout a udělat ještě větší klouzačku. Pokud je půda opravdu rozbahněná, je lepší hru přesunout na zpevněnou plochu, třeba na betonovou desku před vchodem, a dvůr nechat odpočívat. Před každou hrou zkontrolujte, jestli na dvoře neleží ostré kameny, větve nebo sklo, které v blátě snadno přehlédnete.

Jak postavit trasu, která děti nevyčerpá Trasa pro začátečníky by neměla mít víc než pět až šest kontrol a celkovou délku do jednoho kilometru. Vzdálenosti mezi body volte krátké, ideálně dvacet až padesát kroků. Dítě si tak snadno ověří, že jde správným směrem. Každý bod označte fáborkem nebo papírem, který je vidět z dálky. Vyhněte se hustému porostu a místům, kde se cesty kříží. Právě na křižovatkách se děti nejčastěji ztratí, protože nevědí, kterou odbočkou pokračovat.

Barvy řešte až nakonec. Pokud nemáte textilní barvu, pomůže silný čaj, káva nebo kurkuma — přírodní odstíny jsou měkčí a při špatném poměru se vyperou. Po obarvení látku vždy properte ve studené vodě a nechte uschnout ve stínu. U syntetických materiálů barva často chytá jen částečně, což může být výhoda, pokud chcete efekt omšelosti. Počítejte s tím, že kostým z recyklovaných věcí nebude dokonalý — a to je přesně to, co mu dává charakter.

jak zařídit malou kuchyni hru bezpečně ukončit Ukončení je stejně důležité jako samotná hra. Nikdy nenechávejte účastníky „viset" v rozehraném stavu. Předem řekněte, kolik času na aktivitu máte, a dodržte to. Když se někdo začne smát nepřirozeně, ztuhne nebo uhne pohledem, zastavte hru okamžitě – i kdyby zbývalo jen pár minut. Po skončení zařaďte krátké kolečko, v němž každý řekne jednu větu o tom, jak mu bylo. Nejde o terapii, jen o uzavření zážitku.

Vyzkoušejte hru nejdřív sami, nebo s jedním dítětem. Zahrajte si ji nahlas a všímejte si, kde se musíte vracet k pravidlům. Každé takové místo znamená, že pravidlo je nejasné, ne že dítě neposlouchalo. Zapište si věty, které jste museli říct víckrát, a převeďte je do pravidlového textu. Vyhněte se formulacím jako „hráč může, pokud chce" – děti potřebují jasné ano/ne.

Důvěrové hry vypadají jako zábava, ale ve skutečnosti jde o práci s hranicemi. Jsou to aktivity, při nichž jeden člověk dobrovolně ztrácí kontrolu a spoléhá na druhého – například padá do jeho náruče, nechá se vést se zavázanýma očima nebo mu svěří osobní informaci. Fungují jen tehdy, když je skupina dostatečně bezpečná a když má každý možnost kdykoli zastavit. Pokud se zařadí špatně, mohou vztahy spíš poškodit než posílit.

Důvěrové hry nejsou univerzální nástroj. Hodí se tam, kde je čas, klid a dobrovolnost. Kde chybí kterákoli z těchto tří věcí, je lepší je vynechat. Když je zařadíte s ohledem nábytek na míru skupinu a ukončíte je jasně a včas, mohou být přínosem. Když ne, zůstane po nich jen rozpačitost nebo něco horšího.

Častou chybou je nutit lidi do aktivity, když řeknou ne. Další chybou je nechat hru běžet příliš dlouho, protože „je zábava". Zábava může být známkou toho, že se lidé smějí, aby zakryli rozpaky. Vyhněte se také tomu, aby stejný člověk byl stále v roli toho, kdo se nechává vést – vzniká nerovnováha. Po hře je dobré udělat něco úplně obyčejného, třeba krátkou přestávku nebo společné pití vody, aby se pozornost přesunula jinam.

Rozdělte děti do dvojic. Jeden drží buzolu, druhý zapisuje azimuty a počítá kroky. Po každém nalezeném bodě si role vymění. Tím se naučí obě činnosti a zároveň se neztratí tolik energie. Na startu jim dejte papír s jasně napsanými azimuty a stručným popisem místa, kde mají bod hledat. Nepište básničky ani hádanky, ty jen zpomalí hru a způsobí zmatek.

Na konci hry si sedněte a projděte s dětmi celou trasu znovu na mapě. Ukažte jim, kde udělaly chybu a proč. Pochvalte přesnost, ne rychlost. Právě v tom je hlavní přínos orientační hry: dítě se učí číst krajinu a důvěřovat přístroji. Když to zvládne, můžete příště prodloužit trasu nebo přidat azimuty, které nevedou po cestě.

If you enjoyed this post and you would certainly like to receive additional details pertaining to Http://kriminal-Ohlyad.com.ua/user/LyleBalfour6/ kindly visit our own site.