První hodina: rozdíl mezi tichem a trapným tichem

První hodina s novou skupinou se nevyhraje tím, že budete mít perfektní plán. osvětlení v obývákuětšina začínajících lektorů si připraví aktivity na celých šedesát minut a pak zjistí, že lidé potřebují nejdřív zjistit, kdo je kdo. Trapné ticho nevzniká z nedostatku obsahu, ale z nejistoty, co se po lidech chce. Prvních deset minut proto věnujte tomu, aby každý věděl, co ho čeká a proč tam sedí.

Základem je jednobarevné oblečení. Černé legíny a triko udělají kočku, netopýra i ninju. Bílé triko a tepláky jsou základ na kostlivce, doktora nebo ducha. Hnědé manšestráky a svetr promění dítě v medvěda či lišku. Trik je v tom, že spodní vrstva má být pohodlná – dítě v ní stráví celý den ve škole nebo ve školce. Nikdy nešijte kostým napevno na tělo, vždycky dělejte vrstvy, které jdou sundat.

Na večer se hodí „Slepá bába v kruhu". Děti stojí v kruhu, jeden má šátek přes oči a chytá ostatní podle zvuků. Kruh se nesmí rozpadnout, jinak hra ztratí smysl. Pro starší je tu „Strategická vlajka": dva týmy, dvě základny, každý tým má vlajku a snaží se ji donést na soupeřovo území. Hra chce dost prostoru a jasné hranice. Bez nich se z toho stane chaos a dohadování.

Poslední dvě hry mají zklidnit. Hvězdy a přání: každý nahlas vysloví jedno přání, které se týká někoho v kruhu, ne sebe. Nikdo nesmí komentovat. Jeden zvuk, jeden pohyb uzavře večer tak, že první udělá pohyb a zvuk, druhý je zopakuje a přidá svůj. Řetěz roste, dokud někdo neudělá chybu. Pak se jde domů. Bez rekvizit, bez přípravy, jen s tím, co je v lidech.

Co dělat s kaštany, žaludy a šiška

Každý rok řešíte to samé: dítě přijde s tím, že zítra má karneval a vy nemáte nic. Panika je zbytečná. Kostým se dá složit z věcí, které doma běžně máte, a často vypadá líp než kupovaný. Rozhodující je začít od siluety, ne od detailů. Vyberte, čím dítě bude: zvíře, povolání, postava. Až pak hledejte, co na to obléct.

Po návratu domů se k situaci vracejte, ale ne hned. Počkejte, až bude dítě v klidu, a krátce popište, co se stalo: „Venku se ti nechtělo jít, křičel jsi. Příště zkusíme říct, že chceš ještě chvilku, a domluvíme se." Dítě se tak učí, že emoce jsou v pořádku, ale způsob, jak zařídit malou kuchyni je vyjádřit, se dá měnit. Opakováním stejného postupu se situace postupně zklidní. Ne ze dne na den, ale během několika týdnů bývá odchod z hřiště výrazně klidnější.

Co dělat, když se vztek začne Když už dítě křičí a odmítá se pohnout, nefunguje vysvětlování ani vyjednávání. V tu chvíli je jeho mozek v režimu ohrožení a logické argumenty nedokáže zpracovat. Snižte hlas, klekněte si na jeho úroveň a pojmenujte, co vidíte: „Jsi naštvaný, protože jsme ještě nehráli na pískovišti." Tím dítěti pomůžete zorientovat se ve vlastních pocitech. Nenabízejte úplatek ani nevyhrožujte. Ani jedno nevede k tomu, aby příště odcházelo dobrovolně.

Barvy řešte až nakonec. Krepový papír je na jednorázovku dobrý, ale nesnáší vlhko a roztrhne se při prvním běhání. Látkové zbytky ze starého prostěradla se dají nastříhat a nařasit, což je trvanlivější. Masku z papírového talířku na gumičce zvládne i předškolák. Oči vystřihněte větší, než se zdá – dítě jimi musí vidět na schody. Nikdy nedělejte masku přes celý obličej pro dítě do šesti let, hrozí zakopnutí.

Dítě se vzteká, protože přechod z hry do domova je pro něj náhlý a nesrozumitelný. Hra je pro dítě práce: zkoumá svět, řeší problémy, buduje vztahy. Když ho vytrhnete uprostřed té práce, cítí to jako přerušení něčeho důležitého. Většina scén, kdy se dítě válí po zemi a křičí, že domů nejde, vzniká proto, že dospělý přijde a řekne „jdeme" bez předchozího signálu. Dítě nemá čas dokončit, co začalo, a nemá ani možnost se na odchod připravit.

Častou chybou je nechat dítěti otevřená vrátka. Věty jako „tak si ještě chvilku hraj" nebo „tak jo, ale jenom pět minut" učí dítě, že vztek funguje. Pokud jste řekli, že se jde, mělo by se jít. To neznamená být necitlivý – můžete ho vzít do náruče, držet ho za ruku, mluvit klidně. Důležité je, že rozhodnutí platí. Dítě potřebuje zažít, že slovo má váhu, i když ho to teď zlobí.

Pomáhá také rituál odchodu. Pokaždé stejný: rozloučíme se s pískovištěm, zamáváme kamarádovi, srovnáme hračky. Rituál dává dítěti kontrolu nad tím, co se děje, a přechod se stává předvídatelným. Stejně tak funguje, když dítěti dáte na starost něco konkrétního – nést batoh, zmáčknout tlačítko u výtahu. Odpovědnost za malý úkol přesměruje pozornost od vztekání k činnosti.

Prvním krokem je přestat odchod řešit až ve chvíli, kdy už stojíte u branky. Dejte dítěti dopředu vědět, kolik času zbývá. Nestačí říct „za chvíli". Konkrétní údaj funguje lépe: „Ještě pět minut, pak půjdeme." U menších dětí je vhodné čas zviditelnit – přesýpací hodiny nebo odpočet v telefonu. Dítě tak dostane jasný bod, ke kterému se může vztáhnout, a přestane mít pocit, že rozhodujete vy za něj.

If you have any queries regarding in which and how to use více detailů, you can make contact with us at the internet site.