Když děti vezmou buzolu, zvládnou trasu samy

Začněte tím, že cestou vyberete pět různých stromů a u každého položte dětem stejnou otázku: poznáš mě podle kůry, listu a větve? Ukažte jim rozdíl mezi hladkou bílou kůrou břízy, hluboce popraskanou kůrou dubu a šupinatou kůrou borovice. Nechte je kůru ohmatat, ale jen přes prsty a u zdravých stromů – olupování kůry strom poškozuje a děti to musí slyšet hned na začátku, ne až po činu.

První chyba je věrnost předloze. Hráči nechtějí projít stejnou cestou jako postava, chtějí ji projít po svém. Když je budete nutit k předepsaným krokům, vznikne divadlo, ne hra. Druhá chyba je příliš mnoho postav. Čím víc jich ve hře mluví, tím méně se toho odehraje. Tři až čtyři stačí. Třetí chyba je zapomenout na konec. Pohádka má jasné rozuzlení, hra potřebuje stejně jasnou výhru nebo prohru, jinak se hráči ptají, kdy už to skončí.

12 nápadů, které se osvědčily: plášť z prostěradla, zvířecí uši z čelenky a filcu, kovboj z džín a flanelové košile, upír z černé košile a bílé kravaty, víla z tylu a světýlek, pirát z pruhovaného trička a šátku, robot z krabice a alobalu, čaroděj z županu a hůlky, duch z bílého prostěradla, superhrdina z trička s našitým znakem, princezna z tylu a saténové stuhy, lékař z bílé košile a provázku místo stetoskopu. U každého platí: méně je více a pohodlí je důležitější než věrnost předloze.

Orientační hra s buzolou funguje nejlépe ve chvíli, kdy děti dostanou jasný úkol a vy máte předem promyšlenou trasu. Pro skupinu od osmi let stačí čtyři až šest kontrol na vzdálenost kolem jednoho kilometru. Větší počet stanovišť děti unaví a začnou se ptát dospělých místo toho, aby přemýšlely. Vyberte prostor, který znáte: park, louku u lesa nebo klidnou čtvrť. Vyhněte se rušným silnicím a místům, kde se nedá sejít z cesty.

Než se pustíte do čehokoli netradičního, ověřte si základní pravidla. Pole se číslují od jedničky výše, na jedno pole se stojí na jedné noze, na dvojici polí se dopadá oběma nohama současně. Kamínek se hází tak, aby zůstal ležet uvnitř pole, a pokud se dotkne čáry, hází se znovu. Typická chyba začátečníků je příliš velké hřiště – čím delší síť, tím dřív se hra zvrhne v únavné přeskakování a děti ztratí pozornost. Začněte se šesti až osmi poli.

Úkoly, které zvládne i ten, kdo stromy nezná První úkol: najdi tři stromy, které mají listy jiného tvaru. Děti si listy mohou položit na dlaň, obkreslit prstem obrys a říct, čemu se podobají. Druhý úkol: najdi strom, jehož listy jsou složené z více lístků, jako je jasan nebo jeřáb. Třetí úkol: najdi strom, který má jehlice, ale není to smrk. Tím se dostanete k modřínu, který na podzim opadává – a to je moment, kdy se děti přestanou divit, že jehličnan může být bez jehličí.

Hra venku, která funguje lépe než obrazovka Vezměte dítě na cestu, kterou zná, a zadejte úkol: „Cestou uvidíš pět věcí, které tam včera nebyly." Dítě musí jít, dívat se a mluvit. Vy nic nekomentujete, jen si zapamatujete, co řeklo. Po návratu si to společně projděte. Tím trénujete dvě věci naráz – postřeh a krátkodobou paměť. Stejný princip použijte v obchodě: „Najdi tři věci, které mají stejnou barvu jako tvé tričko."

Na konci cesty si udělejte krátké zastavení a nechte každého říct jeden strom, který si zapamatoval, a jeden znak, podle kterého ho pozná. Tím se informace uloží líp než výčtem deseti jmen. Pokud chcete pokračovat, vezměte si příště jen jeden strom a zkoumejte ho celý – kůru, listy, plody i to, domishche.Ru co roste pod ním. Z lesa se tak stane místo, kam se děti chtějí vracet, protože vědí, co mají hledat.

Nakonec si hlídejte vlastní tempo. Pokud u hry mluvíte pořád vy, trénujete svou pozornost, ne jeho. Pravidlo je jednoduché: dítě popisuje, vy posloucháte. Když se zasekne, dejte mu otázku místo odpovědi – „Kde jsi už hledal?" Funguje to i ve chvíli, kdy už chcete hru ukončit. Vydržte o dvě minuty déle, protože právě tam se pozornost láme a začíná se skutečně trénovat.

Typická chyba je chtít po dětech latinské názvy a přesné určení druhu. To je odradí. Mnohem lepší je pracovat s rozlišovacími znaky: bříza má bílou kůru s černými pruhy, dub má laločnaté listy a žaludy v číšce, buk má hladkou šedou kůru a lesklé listy s vroubkovaným okrajem. Když si dítě splete jeřáb s bezem, nic se neděje – důležité je, že si všimlo rozdílu. Druhá častá chyba je chodit pořád stejnou trasou. Vezměte je na okraj lesa, k potoku a do hustého porostu, protože každé místo má jiné druhy.

Pozornost se netrénuje tím, že dítěti pustíte aplikaci s blikajícími obrázky a necháte ho u ní půl hodiny. Trénink je krátký, pravidelný a hlavně slovní. Dítě musí pojmenovat, co hledá, co našlo a proč si to myslí. Bez toho se z postřehové hry stává jen pasivní koukání.

If you cherished this post in addition to you would like to receive more info regarding byt V paneláku i implore you to check out our own web site.